....l、
(゚、 。 7
 l、 ~ヽ
 じしf_, )ノ

Konečně hotová Deančina páááárty :)))
PS: Nejhezčí mé video, prosím POTLESK!! XD


Dušan Kollár

25. září 2012 v 19:12 | Ane§ka |  Lováci♥ =3
Tak zatím pár obrázků:
Z muzikálových legend: <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Car(lev15) Car(lev15) | 25. září 2012 v 20:41 | Reagovat

Vděčná? Ještě nemáš za co!!:)
Já jsme ráda, že jsi si objednala,ale víš, že to možná bude trvat, že?:)
No, snad to půjde:) díky za objednání

Líbí se mi náze rubriky- Lováci!:)
Chtělo by to nějaký ten životopisek:)

2 siljera siljera | 26. září 2012 v 22:23 | Reagovat

XD Tak to je taky něco. Moc milí řidiči. :) Mně se to občas taky stává. To já vždycky: "Pane! Pane! Prosím vás, neotevřel byste ty dveře? Já vystupuju." Zajímalo by mě, co bych dělala, kdyby řekl ne. Asi bych musela vyskočit z okna, abych zachránila svou čest. :D Vsadím by se, že Timmy by to udělal. XD A já se v polední době snažím být víc jako on. Asi se to i promítlo do toho snu... Už mě prostě štve, že mi všichni chodí po hlavě. :D Dost jsem nad tím přemýšlela a napadlo mě, že možná i proto ho tak obdivuji. Víš, že se nebojí říkat, co si myslí a dělá věci, které si před tím milionkrát nepromyslí. :D Že je takový průbojný, nebaví ho čekat vzadu a rovnou se procpe do předních řad. Taky bych taková chtěla někdy být. Ne jako teď. To vždycky někdo: "Uhni, Siljero!" Já: "Zajisté. Nepotřebujete ještě něco, sire? Třeba vyleštit boty?" :-D Jo, jsem jako Pumbaa... Až na to, že Pummby je do jisté míry normální a je takový hodný, zatímco já jsem dost nesnášenlivá.

Zajímavý sen... Taková tázka je dost těžko zodpověditelná.... Já se na to sama sebe ptám alespoň dvakrát denně, když přemýšlím o Timonovi, ale nedokážu na to říct nic uspokojivého. Já nevím... Vždycky bych řekla, že já jsem jenom hrozný Timonožer. Víš, že to mám jako jakousi formu náboženství. Lidé asi taky nemilují svého boha. Obdivují ho, jsou mu oddáni, ale přímo ho, podle mně, nemilují. A tak nějak to mám i já s ním. Vždycky přemýšlím, co bych dělala, kdybych ho potkala... A čím déle nad tím dumám, tím silnější mám pocit, že bych asi sehnala všechny papíry a tužky, které by byly v mé blízkosti a běžela si pro autogramy. :D Nebo, verze čílo dvě, začala bych se klanět. :-D  Je to každopádně zajímavý dotaz. A člověk je z toho takový divný, když si nedovede odpovědět...

3 siljera siljera | 26. září 2012 v 22:26 | Reagovat

Mimochodem, hezké fotky.;)

4 siljera siljera | 27. září 2012 v 17:02 | Reagovat

:D Studenstskou pečetí. :D  No, právě. Je to strašně zvláštní. Myslíš si, že se znáš, pak přijde něco takového a...

Jo, každý se chce alespoň někdy přiblížit svému idolu. V mém případě právě k Timmymu. Na druhou stranu, někdy se chovám jako on a pak si za to strašně nadávám. On je takový neempatický. :D Třeba dneska. Jsem z toho na sebe vážně dost naštvaná... :/
To bylo tak, byly jsme normálně na těláku, jako my holky a dělaly jsme nějaký posilovací cviky, tedy něco, co úplně nesnáším. Vždycky mám tendenci se flákat. Když se má dělat deset kliků, chodím kolem, hledám vhodné místo k ulehnutí, pak si prohlížím ten úžasný strop, zjistím, že mě bolí ruce, takže si je musím promnout... A ejhle, místo deseti udělám jeden a ještě ke všemu takový ten "břichák". Teďka jsem ale byla ve dvojici s jednou holkou, mojí dobrou kamarádkou, která vystupovala i v tom snu a co je strašný dříč. V životě jsem nepotkala nikoho tak pracovitého jako je ona. Je strašně zodpovědná, schopná počítat příklad o šedesáti cifrách znova a znova, dokud nedojde ke správnému výsledku a celkově se na ní vážně dá spolehnout. Když něco slíbí, taky to dodrží, ale je pravda, že je někdy taková trochu fanatická. Všechno se musí dělat takhle, je to v učebnici a je jedno jestli ti to vyšlo i jiným způsobem, jediný správný je ten napsaný... No ale to teď není důležité. Ona, podobně jako já, není moc nadaná na tělocvik. Spolu ještě s jednou holkou tvoříme naprosté dno celé třídy. Jsme schopné přerazit se naprosto o cokoli. A naše učitelka po nás chtěla, abysme cvičily různě na takových stanovištích. To jest, na té švédské bedně, nebo co to je jsme měly dělat to, že jsme měly přelézt na druhou stranu jakýmkoli způsobem a pak zase zpátky a prostě dokud neřekne stop. Ostatní byly na jiných stanovištích a po tom, co to odpískala jsme se přesunuly na jiné a celé se to jakoby otočilo, jestli to říkám srozumitelně. No, po tom, co jsme vystřídaly všechny stanoviště jsme se měly vrátit na to původní a úplně se strhat a prostě za ten čas udělat nejvíc toho , co máš za úkol. Každá jsme teda měla za sebou skákání přes švihadlo, kladinu, cosi, co obnášelo seskakovat a zase naskakovat na lavičku a bylo to dost únavné, prolézání pod kozou a dělání sklapovaček u žebřin. U toho posledního už jsem vážně nemohla a tak jsem občas trochu šidila, protože jsem se vážně ke konci nedokázala dostat až nahoru ke koleni. Nešlo to, jakoby mi odumíralo břicho. Ona na tom byla stejně, ale protože je to prostě ona překonávala to a já o ní vážně začala mít docela strach. A teď nám učitelka zadala tohle. Zde jsem udělala chybu číslo jedna. Zeptala jsem se učitelky, na co nám to bude, že budeme překonávat překážky co nejrychleji a v co nejhojnějším počtu, když se nedá posoudit, kdo dřel víc, protože je jasné, že třeba ty, co skáčou na lavičku toho asi budou mít na skóre víc než někdo, kdo dělá sklapovačky. Že to nedává smysl a proč to nemůžeme dělat jako doposud. Ona se na mně podívala vražedným pohledem a neodpověděla. Asi jsem jí trochu kazila morálku a demotivovala ostatní. Nesnáším totiž, když se se mnou snaží někdo manipulovat a z ní úplně sálalo to, jak chce pošimrat to ego ostatních a donutit je cvičit. Mě to ale strašně štve, když to dělá takovouhle metodou útočící na psychiku. Ale chtěla jsem té své kamarádce udělat radost, tak jsem se vážně snažila. Přeskakovaly jsme a ona potom po asi sedmém přeskočení začala lapat po dechu a říkat, že už prostě nemůže. Já už jsem seděla na té bedně, protože jsme přeskakovaly synchronizovaně a tak jsem se jí snažila popohnat a říkala jsem, že to přece ještě doklepeme. Ona ale říkala, že to vážně nezvládne. Tak jsem seskočila dolů, spojila ruce a řekla, že ji udělám stoličku a pomůžu jí, aby jsme ještě něco nahnaly a úča si zase nemyslela, že se flákáme. To mě totiž strašně štve. On si ten náš tělocvikářský guru totiž o ní myslí, že je stejně líná jako já, protože jí některé věci nejdou. Ale ona není! A já prostě nechtěla aby se to opakovalo. Jenže moje kamarádka už úplně rezignovala a řekla, že na to kašle. To je znak, že už je vážně DOST zoufalá. Já řekla, že to prostě ještě nějak doděláme, chytila jí za nohy a vystrčila jí nahoru. :D Jenže, přesně v tom okamžiku, kdy jsem jí tam vystrčila, takže jenom tak ležela a vypadalo to, že nic nedělá a já se opírala o vrcholek bedny lokty, abych nabrala trochu dechu se na nás úča otočila. Vypadalo to fakt hrozně. Ona se válí na bedně, já se dokonce ani nenamáhám vylézt nahoru a jenom si tak užívám života opřená o její vrcholek spokojeně koukající na ostatní cvičící. :-D  Strašně nás seřvala, a ať koukáme něco dělat. Přišla až k nám a propalovala nás pohledem, dokud se ta kamarádka nějak nezmátožila a neudělala tu strašnou věc s přeskokem ještě jednou. Pak zapískala. Všechny ostatní pochválila, že se hezky snažily a pak nás podrobila něčemu, jako byl ve starověku pranýř. Řekla, že se flákáme, neděláme nic, jsme líné jako vši atd. Prý, že jsme jí dost naštvaly. Před všemi ostaními holkami řekla, že se máme stydět a že jí je z nás zle. A v tu chvíli se ve mně probudil ten Vnitřní Timon, jak tomu říkám. Snažím se být jako on, ale někdy bych si za to vážně nafackovala. Tohle se stalo prostě úplně instinktivně. Můj mozek navyklý na neustálé přemýšlení, jak by se v té a té situaci choval můj oblíbenec vyslal signál a proti mé vůli mi prohnal přes rty slova ukřivděné dotčenosti. Strašně se za to stydím, ale já řekla, že za to nemůžu, že jsem jí pomáhala jenom dostat se nahoru, protože prý už nemohla a že jsem se tentokrát náhodou vážně snažila. A celé to vyznělo tak, že se to snažím hodit na tu kamarádku. Bylo to jako bych řekla, že "prý už nemohla, ta naše bárbínka a já jí musela dokonce pomáhat nahoru a brzdila mě takže jsem vám nemohla ukázat, jak moc se snažím." Bylo to vážně příšerné. Nic takového jsem tím samozřejmě nemyslela. Kdybych se chovala normálně a nenapodobovala ho, nesnažila se očistit své jméno a nechala jí ať si na nás řve, udělala bych lépe. Tohle jí totiž vážně dožralo a zaječela, že prý kdybych alespoň nekecala. Takže, mno... Nevím, všeho s mírou. Netuším jak to, že v těch obastech kde bych vážně potřebovala jeho pomoc a touhu po prosazení jí vůbec nedokážu uplatnit, ale ty vlastnosti, které mám abnormálně vyvinuté jako třeba drzost a jedovatost na své blízké mi tato moje touha ještě víc podporuje. Strašně mě to deptá. :/

P.S. Jo, uznávám, že můj předchozí kometář nebyl zrovna napěchovaný inteligencí. :D Máš pravdu, proč bys je sem asi jinak dávala? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama